Mechanismus fungování lidského oka

Všechno je to o zpracování odrazu světelných paprsků. Světlo doletí ke všem předmětům a věcem kolem nás, odrazí se od nich. Naše oko si pak ve spolupráci s mozkem z těchhle odražených paprsků vytvoří výsledný obraz.

Co je bělma a co je rohovka

Na povrchu oka je bělima (nebo také bělmo), neprůhledná bílá hmota, která oko chrání. Tedy ona není vždycky úplně bílá – u dětí může být někdy maličko namodralá, u starších lidí zase nažloutlá. Na jejím přední části je průhledná rohovka, kterou do oka vstupuje světlo. To dál pokračuje k černé zornici (panence), která plní úlohu clony. Tím, jak se roztahuje nebo smršťuje, určuje, kolik světla pustí dál. Když je světla příliš, zornice se zúží až na jeden milimetr. Když jsme v tmavém prostředí – třeba když jdeme z přízemí do tmavého světla – tak se naopak rozšíří až na osm milimetrů, abychom viděli co nejlépe. 

Vystavovat oči příliš ostrému svitu není zdravé, jednak kvůli vysokému jasu, jednak kvůli UV paprskům, které mohou náš zrak dlouhodobě poškodit. Určitě proto myslete i na sluneční brýle. Můžete je mít i jako sluneční dioptrické či dokonce samozatmavovací. 

Jak funguje duhovka

Věděli jste, k čemu je duhovka, která určuje barvu našich očí? Asi vás to překvapí, ale je to sval. Jeho úkolem je právě regulovat velikost zornice. Vnímanou barvu duhovky určuje množství a uložení pigmentu. Pokud by vás to zajímalo, o genetice a dalších věcech pojednává náš článek o barvách očí a dědičnosti. 

Role čočky v oku

Další zastávkou je čočka. Ta mění svůj tvar mimo jiné podle toho, kam chceme zaostřit. Když se chceme podívat do dálky, zploští se. Když si chceme zaostřit na něco v blízkosti, tak se naopak vyklene. Potom přes vnitřní rosolovitou hmotu zvanou sklivec doputuje světlo na sítnici, což je vlastně takové maličkaté plátno.

A tady přichází další překvapení – umíte si představit, že místo, kde se sbíhají paprsky z čočky, a kde je připraveno 130 milionů tyčinek a 7 milionů čípků, nemá velikost ani jednoho celého milimetru? Těch 137 milionů buněk dokáže měnit svou barvu. Na rozdíl třeba od vaší barevné tiskárny, která funguje v režimu CMYK (azurová, purpurová, červená magenta a černá) oko zobrazuje barvy v režimu RGB, tedy kombinací červených, zelených a modrých bodů. Což je mimochodem stejný režim, v jakém se zobrazují na displeji notebooku nebo mobilu.  

Slepá a žlutá skvrna 

Možná jste někdy slyšeli termíny slepá skvrna a žlutá skvrna. To jsou místa na sítnici, kde se nezobrazuje nic (černá skrvna), protože tu vystupuje zrakový nerv, resp. kde je vidění nejostřejší (žlutá skrvna), protože tu je nejvíc čípků.

A pak už je cesta docela jednoduchá: světelné impulsy se změní na elektrické a zrakovými nervy doputují do mozku, kde se z nich sestaví obraz. Jen pozor, že ne vždy „vidíme to, co vidíme“. Mozek si totiž objekty tak trochu domýšlí i podle toho, co už jsme viděli a co očekává, že uvidí. Hlavně při omezené viditelnosti, kdy si takhle musí pomoci. I proto se u soudu stává, že jsou svědci přesvědčení, že viděli něco jiného, než co reálně vidět měli.

Oko a mozek

Samotné oko vidění nezajistí. Teprve díky spojení se zrakovým centrem v mozku je člověk schopen vidět kolem sebe. Složitý proces přenosu informací začíná na sítnici. Světlo z obrazu, který se zde vytváří, přechází do již zmíněných tyčinek a čípků, jinak nazývaných fotoreceptory. Jejich citlivost je veliká. Jedna buňka tyčinky je citlivá na 1,5 fotonu. Ve světločivých buňkách dochází k jedinečnému jevu nazývanému transdukce: energie světla se fotochemickými reakcemi přeměňuje na elektrické impulzy. Ty putují do ganglionárních nervových buněk, jejichž vlákna v počtu jednoho milionu dohromady vytvářejí zrakový nerv. Zrakové nervy obou očí vedou impulzy ze sítnice chiasmatem, kde se nervová vlákna částečně kříží. Po několikerém přepojení končí v mozkové kůře týlních laloků, kde sídlí zrakové centrum. Zde mozek na základě dodaných impulzů rekonstruuje obraz vytvořený na sítnici. Roli přitom hraje i předchozí zkušenost. Díky ní se například dotváří přesnější obraz nejasně viděných předmětů. Člověk pak vidí to, co očekává, že uvidí.

Oko je krásný a složitý orgán, nicméně nikdy není zcela dokonalý. A občas tyto nedokonalosti vedou ke zrakovým vadám, jako je krátkozrakost, dalekozrakost nebo třeba astigmatismus.

A i když u někoho skoro dokonalý je, časem se opotřebovává. Někdy se říká, že po čtyřicítce potřebuje brýle, přinejmenším na čtení, téměř každý. Zda se to týká i vás, zjistíte snadno. Stačí si zajít k optometristovi na měření zraku.

Profesionální měření zraku

• Kvalifikovaní optometristé

• Moderní měřící přístroje

• Ve všech prodejnách

Objednejte se na měření zraku online.